Vyhledat
  • Adam Blišťan

Země bez budoucnosti

Aktualizováno: 3. 7.

Konec června se nesl ve znamení připomínek historických událostí. Například 21. června 1991 odešel z Československa poslední sovětský voják. O 41 let dřív zase přišla o život Milada Horáková. Pokud na sociálních sítích sledujete některou ze stran vládnoucí koalice, tak vám tohle určitě neuniklo.


Už dlouhodobě mám pocit, že se s námi (voliči) politické strany snaží vytvořit pouto pouze na základě milníků z minulosti. Ono totiž na tom, že komunisti byli svině a minulý režim byl zrůdný, se shodne asi velká část společnosti. A navíc je to dost materiálu, přeci jenom Bolševik tady byl 40 let.


Milada Horáková byla skutečně výjimečná žena, mimochodem stejně jako Františka Plamínková, kterou 30. června 1942 popravili nacisti. Ale potřebujeme to připomínat každý rok? Já rozhodně nechci umenšovat roli těchto důležitých žen, ale pořád se poohlížíme do minulosti.


Není na čase, abychom se dívali do budoucnosti? Kam směřujeme jako Česká republika? Vždyť i dnes žijeme v době, která přináší nové výzvy, asi nejsou tak naléhavé jako v roce během 2. světové války nebo po roce 1948, ale to neznamená, že jim nemusíme čelit. A abychom se s nimi vyrovnali, potřebujeme nové Milady Horákové, Jany Palachy a Jany Patočky.


Abychom se s výzvami 21. století vyrovnali, potřebujeme nové Horakové, Palachy a Patočky.

Dívat se zpět je jednoduché. Už se to stalo. Můžeme o tom diskutovat. Hrdiny oslavovat, zbabělce odsoudit a fantazírovat nad tím, jak bychom to vyřešili na jejich místě my. Jenže pokud se pořád budeme ohlížet zpět, nevšimneme si, pokud míříme špatným směrem a ten směr může být i zeď.


A to se podle mě děje teď, v případě debat o státním rozpočtu. COVID-19 udělal se stavem veřejných financí pěknou paseku, ale přiznejme si, že ani předtím jsme nesměřovali k vyrovnaném rozpočtu. Dlouhodobě žijeme na dluh. Víme ale proč? Proč si půjčujeme?


Určitě můžete namítnout, že je to z toho důvodu, abychom ufinancovali všechny výdaje – a že jich není málo. To podle mě ale jako důvod nestačí. Měli bychom si jako stát definovat nějaký hlubší cíl, možná tomu říkejme vize, jakým státem chceme být, kam míříme a pak dělejme všechno pro to, aby abychom se tam dostali.


Člověk, když si vezme hypotéku, tak si ji taky nebere proto, aby se zadlužil, ale chce mít svoje bydlení. Má tu svoji vizi, proč je ochotný si na sebe vzít obrovský dluh a pak ho dlouhodobě splácet. Pokud by ten cíl neměl, asi by měl o dost větší problém vytáhnout z peněženky každý měsíc několik (desítek) tisíc. Potřebuje vědět, proč to dělá.


Přijde mi, že jako Česká republika žijeme ze dne na den. Na dluh. A ani na to vlastní bydlení si nepřispíváme. Jsme takový ten rodinný příslušník, co pořád vzpomíná na to, jak měl hezké dětství bez počítačů a budoucnosti se bojí, protože neví, co přinese.


Česká republika žije na dluh a neví proč se zadlužila.

Tady se dostávám na začátek tohoto komentáře. Vadí mi, že se naši politici pořád ohlížejí do minulosti. Nechybí na žádném ceremoniálu, plamenně promlouvají o tom, jak byl Hitler špatný a proč byl TGM úžasný. Ok, rozumím. Ale už bylo. Co tam máte dál? Dost často nic kromě obecných řečí o tom, že patříme na západ, chceme být součástí EU a NATO.


Ať vláda vyhlásí, že chce zpátky přivážet medaile z velkých turnajů a dá peníze na mládežnický sport. Nebo třeba být lídr v obnovitelných zdrojích, vystavět nabíjecí stanice na elektroauta a mít na každé veřejné budově solární panely. A co takhle být středoevropskou velmocí ve „strojařině“, vybudovat na VUT a ČVUT nejmodernější kampusy a pak přes stipendia lákat studenty z východu?


Můžeme se zaměřit i na zdravotnictví. Každá nemocnice by třeba mohla mít partnerskou nemocnici v zahraničí, se kterou by si vyměňovala zkušenosti, stážisty nebo doktory. Nebo bychom se mohli zaměřit na rozvoj telemedicíny a pomoct tak lidem po celé ČR. Těch možných vizí jsou stovky.

Já vím, ono by to nebylo tak jednoduché, jak si to maluji, ale důležitá je ta vize. Protože já si myslím, že ji mít potřebujeme. Jinak se každý rok zadlužujeme o stovky miliard (počítá to ještě vůbec někdo?) a nemáme žádný plán, jak to zvrátit. Samotná vize by sice nepomohla otočit negativní trend veřejných financí, ale jasně by definovala naši roli.


Věřím, že by to dalo mnoha lidem smysl. I těm, kteří mají pocit, že dobře už bylo a nic jiného nás nečeká. Asi ne. Pokud si o to sami neřekneme. Ale existuje důvod, proč špičkově placení lidé jdou z velkých korporací pracovat pro malé startupy. Věří té myšlence, chtějí změnit svět. Proto investoři půjčují desítky miliard mladým firmám. Vidí tu vizi.


Potřebujeme vzít naši budoucnost do našich rukou a začít ji formovat. Přestat jen tak proplouvat. Obracet se do historie nám jde skvěle, protože to většinou nestojí žádnou odvahu. Ale to by se mělo změnit. Minulost náš národ, naši republiku nesjednotí. Budoucnost by mohla. A my ji můžeme tvořit.


Adam Blišťan

558 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše